Období 1. světové války




Rakouská politika na Balkáně směřovala k válečnému konfliktu, který skutečně vypukl v létě 1914 a přerostl ve světovou válku. V té se jednalo o samotné zachování Rakousko-Uherska. Masaryk dlouho sdílel Palackého názor, že říši lze reformovat tak, aby se stala národnostně spravedlivou. Zkušenosti minulých let ho ale přesvědčili, že Rakousko-Uhersko je nenapravitelné. Rozhodl se emigrovat a pracovat na straně západních dohodových států (Francie, Velká Británie) pro osamostatnění Čechů a Slováků. Pro svou věc se snažil získat i další přední české politiky. Aktivní spolupráci Masarykovi přislíbili dr. Přemysl Šámal a dr. Edvard Beneš, Karel Kramář zůstal doma, aby byl připraven ujmout se případných politických postů. Potřeboval si také získat podporu Čechů žijících mimo svou vlast, proto oslovil Emanuela Vosku žijícího v Americe a svěřil mu tajné poslání. Sám potom dvakrát navštívil Holandsko, aby navázal kontakty se zahraničními přáteli. Masaryk se chtěl vrátit zpět do své vlasti a směřoval přes tehdy ještě neutrální Itálii. Obdržel ale varovnou zprávu od Beneše, že po návratu by byl ihned popraven. A tak nadále setrval v cizině pronásledován Rakouskými agenty, před nimiž se kryl falešným pasem. V lednu roku 1915 odjel do Švýcarska zahájit akci, která měla vést k samostatnosti Českého a Slovenského národa. Nejprve bylo zapotřebí přesvědčit politiky západních států, že rozbití Rakousko-Uherska je i v jejich zájmu. A poté sjednotit české zahraniční kolonie a legie, navázat kontakty, proniknout do zahraničního tisku a posléze založit tisk vlastní. V záři z Čech emigroval i Beneš a spolu s Masarykem přesídlili do Francie, kde se k nim připojil i Milan Rastislav Štefánik, slovenský astronom žijící ve Francii. Z této trojice se stali výborní spolupracovníci a díky Benešovým a Štefánikovým známostem získávali i velký vliv. Masaryk vložil do svých spoplečníků veškerou důvěru a odjel do Londýna, kde díky svým přednáškám a publicistické činnosti navazoval další osobní kontakty. Na den 3. února roku 1916 sjednal Štefánik Masarykovi schůzku s francouzským premiérem Briandem. Ten ihned přijal Masarykovu koncepci války a přislíbil podporu. Konec války byl stále v nedohlednu, západní fronta stagnovala a na východní frontě stav kolísal díky hroutící se ruské armádě. Na východní frontě byl však největší počet československých legií, protože sem byly posíláni v Rakouských uniformách. Mnozí českoslovenští vojáci, než aby bojovali za Rakousko-Uhersko, raději upadli do ruského zajetí. Masaryk věděl, že Čechoslováci musejí bojovat, aby se jim dostalo uznání samostatného národa a Rusko bylo tou správnou oblastí. Carský režim měl pro jeho věc málo pochopení, ale v březnu 1917 byl car svržen a ministrem zahraničí se stal profesor Miljukov, Masarykův přítel. V polovině května přijel Masaryk do Petrohradu, kde byl velkou autoritou pro všechny své krajany. Chtěl se vrátit zpět na západ během pár týdnů, ale plány mu zkomplikovaly dramatické problémy této ohromné. Miljukov odešel z vlády a to bylo pro Masaryka velkým zklamáním. Proto Masaryk začal formoval samostatné československé vojsko a chtěl jej poslat do Francie. Dne 2. července roku 1917 v bitvě U Zborova bojovalo československé vojsko poprvé jako samostatný a nezávislý celek a porazilo zde rakouské linie. V listopadu roku 1917 se k moci dostali mocichtiví a bestiální komunisté. Masaryk zrovna pobýval v Petrohradě, který byl centrem bolševické revoluce. Často procházel pouliční střelbou a tím si získal velkou oddanost a respek 'své armády'. Vojsko se muselo dostat do Francie, aniž by se zapletlo do občanské války. Jediná cesta byla na východ a kolem světa. Dne 7. března roku 1918 se vydal Masaryk z Ruska, aby otevřel cestu československé armádě. Musel však ještě přesvědčit prezidenta Wilsona o myšlence samostatnosti Československa. Dne 29. dubna přijel Masaryk do Spojených států amerických. Pokud chtěl získat přízeň prezidenta, potřeboval si nejdříve získat v Americe žijící početné kolonie Čechů a Slováků. V Rusku se v květnu 1918 legionáři dostali do válečného konfliktu s bolševiky, kteří měli ve své moci Transsibiřskou magistrálu, nejdůležitější tepnu Ruska. Tu postupně československá armáda, představující samostatný stát bez území, vybojovala, a tím si prorazila cestu. Masaryk si mezitím v Americe získal podporu amerických Čechů a Slováků, kteří dne 30. června roku 1918 podepsali v Pittsburghu dohodu o společném státě. Masaryk jednal s diplomaty, přednášel na amerických univerzitách a psal do novin, čímž si získal americké vládní činitele. Ti mu dopomohli dostat se k prezidentu Wilsonovi a přesvědčit ho, že požadavky Rakouské monarchii podrobených států jsou oprávněné. Prezident Wilson dne 18. října odvolal svoje dosavadní stanovisko a oficiálně projevil plnou podporu samostatnosti dříve utlačovaných národů a samostatnost Československého národa byla vyhlášena ve Washingtonské deklaraci. Dne 14. listopadu roku 1918 byl Tomáš Garrigue Masaryk ve své nepřítomnosti zvolen Revolučním Národním shromážděním prezidentem samostatné Československé republiky.